Cesta k sobě a do tropů na Srí Lance
Ani v nebeském prostoru, ani uprostřed oceánu,
ani když člověk odejde do horské jeskyně,
v oblasti tohoto světa nenajde místo,
kde by mohl spočinout a uniknout svým zlým činům.
Dhammapada 127
Šel jsem do sebe.
Bez televize, přátel, pohodlí a moderního způsobu života.
Bylo to jiné než jsem čekal a plánoval.
Snažil jsem se nechávat věci být. Nezabývat se jimi. Neřešit je. Všímat si, co děje; co přichází a ať už přijde cokoli, nezabývat se tím.
Není to lehké. A stále se to opakuje.
Myslet si, že jsem pánem své mysli by bylo opravdu bláhové. Vidím kolik toho neustále vyskakuje. Ať už jako reakce na smysly nebo jako čisté myšlení a zaplétání se v myšlení.
Mysl se také zklidnila. A byly chvíle, kdy byla bystrá, volná, prostorná a klidná. Spokojená a vyrovnaná. Bez vzpomínání, plánování či pociťování. A nejen že to nebyla nuda, bylo to velmi osvěžující a příjemné, blažené.
Ale častěji to byl hukot.
Teď již ale trénink nehodnotím. Jen se snažím vyvíjet usíli a nepolevovat.
Některá témata se neustále opakují a já na nich ulpívám, plánuji.
Mysl se vrací do smyslného civilna. Následuje tělo.
Jak propastný je rozdíl mezi intelektuálním pochopením a prožitím věcí tak jak přicházejí, jaké jsou...
Kolik já toho přečetl... :)
Článek, který jsem napsal o svém pobytu v Ingiriyi:
Jmenuji se Honza a čtyři měsíce jsem pobýval na Srí Lance, z toho přibližně tři jsem strávil v klášteře v Ingiriyi. Už z Brna jsem poslal dopis
Nájakovi, ve kterém jsem se představil a požádal jsem ho o možnost pobytu. Začátkem února jsem do kláštera přijel s ctihodným Kusalou, který mi pomáhal s prvními „kroky“ na Srí Lance. V klášteře mne přijali srdečně a hned mne zavedli do
kutti, kterou pro mne připravili. A tak začal můj pobyt v klášteře.
Běžný den v klášteře začínal ranní
půdžou. Svolávalo se rytmickým tlučením do dutého dřeva, zvuk se krásně nesl celým klášterem…
5 - 6
půdža 7.15 snídaně 10
pindapáta 11.15 oběd 12 - 12.30
púdža 17 - 18
púdža
Na
pindapátu se chodilo přibližně třista metrů do speciální budovy, která byla součástí kláštera. Klášter má 365 skupin dárců, i z poměrně dalekých vesnic (resp. měst; například přijeli dárci z Anurádhapury, vzdušnou čarou 110 kilometrů vzdáleného města). Odpoledne jsem si mohl kdykoli udělat čaj či kávu, někdy lidé přinesli nápoj z ovoce.
… jednou byl připravený nápoj, který jsem neznal. Proto jsem se jednoho mnicha zeptal, zda-li je to pitné. On mi říká, „počkej, já ochutnám“. Trochu si nalije do dlaně a napije se… pak se zašklebí, s nechutí polkne a říká: „brrr, není!!“ :)
V klášteře žilo třináct „domácích“ mnichů.
Kutti jsou zděné, ta v které jsem bydlel já, měla vlastní záchod, umyvadlo a sprchu, před
kutti byl třiceti-krokový chodníček pro
čankamanu.
První dva týdny jsem v klášteře pobýval jako laik, devatenáctého února mne přijali mezi sebe a byl jsem ordinován na
sámaneru.Začátkem března odjel ctihodný Kusala a tak jsem byl v klášteře jediný bílý mnich. Nechali mne svobodně si naplňovat můj čas. První měsíc jsem chodil na odpolední
půdžu. Poté jsem se ale rozhodl být raději v kuti. Sám se sebou. To byl můj záměr a toho jsem se držel.
Vytvořil jsem si denní rámec: v šest ráno čaj a připravit mísu. Pak zamést listí kolem
kutti, snídaně, před desátou na
pindapátu, oběd a kolem šesté odpoledne čaj. Ostatní čas jsem se snažil žít pozorně; seděl jsem, chodil jsem, stál jsem, ležel jsem a taky jsem si třeba četl :) Co tři dny jsem si holil hlavu. A tak šel den za dnem.
Koncem dubna jsem cítil obrovskou potřebu odjet z Ingirie. Pryč. Do Kandubody, za českými mnichy a laiky. Začátkem května jsem do Kandubody odjel. Začátkem června jsem se vrátil do Brna.
Ingirie je (podle mne) výborný klášter. Vodopádek v údolí vytváří „zvukovou clonu“, takže jsem neslyšel žádné lidi, auta, rádia a podobně. Klášter je v hlubokém údolí pod korunami vysokých stromů. Teploty jsou proto příjemné, v noci je chládek. V údolí je ale vysoká vlhkost. Jídla je hodně a je vynikající. Ze začátku jsem „asketicky odmítal“ zmrzlinu, která byla po obědě minimálně obden :) Ingirijští mniši jsou srdeční a tolerantní, tak polovina mluví anglicky.
Rád bych poděkoval Honzovi Honzíkovi a Ondřejovi Skálovi, díky nimž jsem se o této možnosti a o klášteře dozvěděl a kteří mi pomáhali s přípravou. Velký dík patří českých mnichům (ct. Kusalovi, Suneethemu a Vineethemu), které jsem poznal v Kandubodě. Hlavně ctihodnému Kusalovi, který mi věnoval mnoho času, rad a vůbec pomoci. Také díky Jaromírovi. Upřímně díky.
Výstup na Adam´s Peak:
Na počátku byl text, ten text byl z průvodce a ten průvodce říkal: "Adam's Peak je nádherné a fascinující místo..."
Adam's Peak je 2.224 metrů vysoká hora ladných tvarů nacházející se v centrální části Srí Lanky. Pro obyvatele Srí Lanky je to "nejposvátnější hora" a nazývají ji více jmény: Adam's Peak (tedy místo, kde Adam poprvé stoupl na zem po vyhnání z ráje), Srí Pada (Posvátná hora) či Samanalakande (Motýlí hora; kam motýli přilétají zemřít). Mnoho poutníků vystupuje na vrchol v období od prosince do dubna, kdy je vysoká pravděpodobnost dobrého počasí a dalekých rozhledů. Viktoriánský průvodce z devatenáctého století k výstupu uvádí: " ...jiní se probíjejí na vrchol bez pomoci, dokud se nedostanou na vrchol vyčerpaní a téměř v mdlobách; pokoušejí se vykonat bohoslužbu ve svatyni, aby si zajistili veškerý prospěch z pouti dřív, než je přemůže smrt. Jiní se na vrchol vůbec nedostanou a zemřou chladem a únavou. V mnoha případech poutníci ztratí život, když je poryv větru srazí ze svahu nebo spadnou v důsledku závratě při bezmyšlenkovém ohlédnutí při překonávání nebezpečného úseku."
Dnes je celý výstup chodeckou záležitostí po zdánlivě nekonečném množství schodů...
Můj výstup na Posvátnou horu začal 30. května 2007. Do svého deníku jsem si ten večer zapsal:
Vyrážím 6.09 směr Srí Pada. Cesta je vlastně celá po schodech. Jdou se mnou dva psi; až na vrchol. Horní (strmější) část jdu za deště. Deštník bodnul. Asi třista metrů před vrcholem lilo, tak jsem se schoval pod stříškou a posnídal. Na vrcholu deka. Jsou tam čtyři domorodci, otevřou mi bránu kolem vrcholové (zavřené) stavby. Fotím, ale vše se koupe v mlze, fučí a prší... Domorodci mne pozvou na čaj – teplý – paráda. Dávám jim letecký pohled Brna. Pak kousek sbíhám (k soše Buddhy) a pod stříškou se snažím vyfotit psy. Když potom chci pokračovat v sestupu, začnou se mi PODLAMOVAT nohy! Musím jít bokem schod po schodu. Svaly jsou K.O. Tak se pomalu vleču dolů. V jednom místě to praská a když kolem procházím, ulomí se strom! Když jsou schody pozvolnější, jdu opatrně čelem dolů. Sejdu až k čétji, tam sedí u sochy Buddhy mnich. Kousek dál si sednu i já a suším zmoklé věci. Vtom se rozestoupí mraky a vrchol se ukazuje proti modré obloze...fotím. Scházím zpět do Delhousie a dávám si vydatný oběd i se zákuskem za 75 rupií.
Pár mých fotek:
únor až květen, 2007
Řecko
"Co příští prázdniny zajet stopem do Řecka?" "To kokso, to by bolo naozaj super. Len sa musím opítat rodičov"
Míša se rodičů zeptala a nejelo se.
O pět let později:... "Jsem se rozhodl odjet na měsíc a půl do Řecka. A tak jsem se Vás chtěl zeptat, jak by to šlo udělat s dovolenou, respektive neplaceným volnem...?"
"Měsíc a půl? V létě? ... Co když Vás nepustím?"
"Právě proto se ptám víc než dva měsíce dopředu..."
Šéf byl ale hodnej a volno jsem dostal.
Plán byl takový: 28.6.2004 odjezd do Soluně. 4.7. až 24.7. budu pracovat v ženském pravoslavném klášteře jako dobrovolník. 4.8. až 7.8. návštěva Mnišské republiky Athos. 12.8.2004 návrat domů.
Úryvky z deníku:
29.6. ... naražená kostrč z Decháče o sobě dává znát. Po 24 hodinách přijíždíme do Thessaloniki a přetáčím hodinky z 13 na 14. ... Heeej, sem v Řecku!!! "Po pěti letech."
30.6. ... du spát na kopec k "eklísia." Ale jak v poledne ani noha, tak teď (21hod) sem furt někdo jezdí a jak v americkým filmu: zastaví auto a čumí dolů na město. Takhle nevím, kdy pudu (nenápadně) spát! Jo, ty plány... Jím a su unavenej. Vlčák je lepší. Tak na ně seru a du se umýt ke kohoutku. Pak du (asertivně) na místo, kde chci spát.
Jo, to vypadá na krásnou noc. A taky že jo. V "předsálí" kostela někdo zapálil svíčku a tak mozaika ve dveřích krásně prosvítá.
1.7. ... kemp stojí 5 Euro na noc, ale je tu sprcha, obchod i TV (v restauraci), tak se aspoň podívám na fotbal.
Sem osprchovanej, vypral jsem si a u holení se trochu pořezal. Píšu si nová slovíčka na fotbal a do restaurace. V devět jdu na terasu - výhled na moře a zapadající rudé slunce v úplňku. Zapínaj bednu, dávám si velké "kafés diplós kje neró" a dem na to. Ví, že su z Čech. Po prodloužení - buch a 0:1 - tzn. žádný finále, ale jen třetí místo. Ani sem netušil, že mne to tak vezme!
No, nakonec sem kávu neplatil a ještě mi dal pivo zadarmo.
5.7. ... Hej, tak to byla noblesní noc. Postel, peřina, prostě žůžo. Na 8.30 je snídaně: veka, máslo, olivy, čaj, mléko, marmeláda.. brutální nezvyk, ale super komfort. V 9.10 přichází sestra s brýlemi a provede nás klášterem.
23.7. ... výlet do Meteory! Odjezd v 6.30 se sestrou Theodoxí. Jedeme velkým bílým autem. Mám turistický kalhoty a holky jsou krásný. Jako první jdeme do kláštera "Megalón Meteoron." Vstupné neplatíme a navíc dostáváme sladkost. Sestra nám dělá průvodce a občas mluví jen německy. Fotím jak o život :) Dalším klášterem, který jsme navštívili je klášter "Roussanu." Ten je jen pro patnáct sester. Je malý, ale krásný. Líbil se mi nejvíc.
Cestou zpět Theodoxí na jedné neznačené křižovatce instiktivně odbočí doleva a řekne: "Thank´s God, that everywhere are signs!" :-)
26.7. ... dneska si poprvé beru trekáče a ponožky. V 10.40 scházím do kafetérie a pes jde se mnou. Dám si "kafés elinikós kje omeléta aplí" za 3 Eura. Chleba prý přivezou až v jednu. Tak to čekat nebudu a vyrážím. A pes furt se mnou. Fíje! Odháním ho slovně, pak jeho směrem házím aji šutry, ale nezabírá to. Tak to nechávám být. Abych se přiznal, jsem rád že je (někdo) se mnou. Je to "můj první pes." Dávám mu jméno Kípi. Do kaňonu Vikos vcházím u mostu "Plakida", cesta pokračuje vyschlým korytem řeky. Po cestě potkávám želvu, tak ji samozřejmě fotím.
Zatím je vše v pohodě, jen že nemám ten chleba. U pramen "Klíma" se cesta mění - už nevede korytem, ale stoupá po pěšině. To by nevadilo. Blbý je, že pramen je vyschlej. Tak beru vodu z říčky, vypadá čistě. Občas trochu poprchává a průběžně hřmí. Začínám být utahanej a vážně uvažuju, že se na Athos vyseru a pojedu domů o týden dřív. Je to tu pěkný, ale já už nechci být sám. Konec konců, proč Athos - pěkná příroda je i tady a v klášteře sem už byl, že?!
28.7. ... jak jsem napsal, tak jsem udělal. V 16.00 odjíždím z Thessaloniki do Brna. Mám pro sebe dvě sedadla, tak těžká pohoda.
Poslední strana deníku: Jsem rád, že jsem tam byl. Čekal jsem, že to bude lehké, všichni na mne budou čekat a budou mne mít rádi.
Ale bylo to těžké. Na budku. Chyběla mi čeština - pokecat si, vyventilovat se (pocity, myšlenky). Taky strachy, kde budu spát a jestli mě někdo nevyhodí. Ze začátku jsem se snažil maximálně ušetřit (jídlo), ale tím vzniká trochu nepohodlí.
A být sám je hukot; trochu jak na zásedu.
Pár mých naskenovaných diáčků:
Klášter:
léto, 2004
